Grossglockner vzbuzuje spoustu emocí mezi petrolheady i motorkáři. Jedni na tuto unikátní vysokohorskou silnici nedají dopustit, jiní argumentují spoustou negativ. Řešení je přitom tak prosté…
Délka: 47,8 km
Otevírací doba: denně od začátku května do začátku listopadu, otevírací doba se mění po měsících a ověříte ji na oficiálních stránkách silnice. Pozor, večerní vjezd je povolen nejpozději 45 minut před zavírací dobou.
Cena: průjezd je zpoplatněn: motorky 25 Eur, automobily 35 Eur, cyklisté zdarma. Druhý vjezd v témž roce je již levnější.
Flow: 4
Mrknete-li do mapy, zjistíte, že jde vlastně o velmi zbytnou silnici, a díky tomu jde o vyloženě výletnickou záležitost. Jen kousek na západ vede silnice 108, která vás severo-jižním směrem vezme zdarma a mnohem rychleji. Grossglockner je prostě výletní místo, atrakcí. Můžete ženě a poblinkaným dětem argumentovat, že je to totéž, jako byste jeli na Kokořín. Jen bez průvodce a výkladu.
Tady jsou letopočty jen dva. Stavba započala 30. 8. 1930 a dokončena byla takřka za pět let. Vzhledem k podmínkám, především povětrnostním, a tehdejším dostupným technologiím, jde o velmi úctyhodný výkon. Podařilo se jej však dosáhnout i tím, že silnice byla jakousi hladovou zdí Rakouska. Na začátku 30. let trpělo Rakousko velkou nezaměstnaností a horská silnice byla způsobem, jak dát lidem práci. Z počátku nebyla silnice asfaltová, nýbrž šotolinová a dokonce se zde jelo několik závodů, jak hezky popsali na Autoforu.
Není bez zajímavosti, že hned 250 dnů v roce zde prší. Gross jsme jeli dvakrát, vždy za krásného počasí. Celkové převýšení na takřka 48 km je 1750 m, což ale zajímá spíše cyklisty, kterých zde bývá hlavně v sezónu spousta – především autíčkáři by si měli dát pozor. Zatáčky jsou ale veskrze přehledné a někdy je stoupací pruh dokonce zdvojen, tak se dají předjet pomalejší výletníci.
Co řidič, to názor
Mnohé řidiče odradí vysoká cena za průjezd: ta eura se dají rozhodně utratit jinak, ale určitě ne lépe. Opět ale záleží jen a pouze na vás, jak si to uděláte. Gross můžete proletět za hodinu minut, jak se nám to stalo při první návštěvě chvíli před zavíračkou, ale také klidně pět hodin, což bylo při návštěvě druhé.
Striktně totiž záleží na třech faktorech: tím prvním je počasí. Bude-li zima, deštivo a požmourno, neužijete si to zdaleka tak, jako za slunečných dnů s nádhernými výhledy. Druhým a neméně důležitým faktorem je provoz. Chcete-li si trošku zařídit, jeďte buď brzy ráno, později večer, nebo nejlépe brzy/pozdě ve dne mimo sezónu a hlavně mimo víkend. Při první návštěvě jsme vjížděli branou okolo sedmé večerní a cestou jsme potkali jen minimum aut. S večerním výjezdem si ale zase neužijete ty srandy okolo, což je faktor třetí: ač se to nezdá, na Grossu je toho spoustu co dělat.
Z řidičského hlediska mi přijde zajímavější cesta ze severu na jih. Nic a nikdo vám opravdu nebrání projet si celou trasu, někde ke konci před branou se otočit, a lupnout si to ještě jednou. Nebo dvakrát. Nebo třikrát. Hlavně si před vjezdem natankujte, dáte-li tomu za uši, palivo ubývá a mezi branami tankstelle není.
Vezměme to od severu: zde vás první zajímavost potká až úplně nahoře. Z velkého parkoviště vede kočičohlavá klikatice na Edelweisspitze s nadmořskou výškou 2571 m.n.m. Opatrně za mokra a sněhu, zvláště na motorkách. Nahoře je poměrně malé parkoviště, avšak protože zde není vyjma nekonečného kochání až tolik co dělat, auta se celkem bryskně točí a s chvilkou čekání prostě zaparkujete.
Pokračujeme dále legendární smyčkou vinoucí se okolo kopce (foto spot!) a po několika vracečkách jsme u chatky Gasthof Fuscherlacke Mankeiwirt 2262m. Zde si můžete dát oběd nebo alespoň dobrou kávu a zákusek, vypadají i chutnají fantasticky. Přes cestu se nachází malá roubenka Ausstellung „Bau der Straße“, neboli muzeum o stavbě silnice s fotografiemi. Můžete protáhnout ztuhlé tělo procházkou okolo malého jezírka, nebo chvíli sednout u cesty a kochat se projíždějícími kráskami nejrůznějšího věku. Tímto zdravíme posádku překrásně restaurované Tatrovky i borce ze Slovenska s MB1000.
Následuje průjezd tunelem Hochtor a za ním začíná klesání. Cestou dolů byste neměli minout odbočku na vyhlídku na ledovec Pasterze, odkud je Grossglockner, nejvyšší vrchol Rakouska, krásně vidět. Možná si ale budete říkat, že ti rakušáci nebudou tak zelení, jak neustále proklamují, když dovolili postavit takové betonové obludárium, jako je Kaiser Franz Josefs Höhe. Ohromné třípatrové parkoviště obsahuje restaurace, bufety, ale také automobilové muzeum s několika hezkými kousky. Jedná se také o výchozí bod pro různé pěší tůry.
Všechna muzea na silnici jsou zdarma, přesněji řečeno za poplatek k vjezdu. Takže jaké je resumé? Pokud chcete utěšit jen své řidičské choutky a přijedete v poledne uprostřed léta, zařadíte se mezi hejtry, pro které je gross nudný, přelidněný a drahý. Pokud přijedete brzy ráno a užijete si vše, co tato vysokohorská silnice nabízí, budete nadšeni. Současně ale uznáváme, že chcete-li pouze honit koně, najdete i v rajchu spoustu hezkých, méně frekventovaných a bezplatných silniček. Najdete je v naší mapě.
