Už po osmé nás to letos s klučíma od bajků táhlo někam do vyšších hor. Což o to, v naší zemi to překypuje nejen mlékem, strdím a hezkými holkami, ale i spoustou trailů a bajkových lokalit. Jednou za rok to ale chce vytáhnout paty a „vyšlapat“ si vyšší nadmořské výšky.
Letos jsme se podruhé vrátili do Livigna, kde vyrostly nové traily na kopci Carosello 3000, a tak jsme je museli zmapovat. Osm jatečných kusů, včetně bajků a nezbytného příslušenství (jako třeba 5,5 kg argentinského zadního hovězího a gril pro jeho přípravu) lomeno dva kombíky nebyla rovnice k pohledání, a tak jsme se s Filipem rozhodli ulehčit pelotonu a vyrazit o den dříve mazdicí s mlhavou představou roadtripu.
Plán vyrazit ve čtyři ráno jsme spokojeně zavrhli už večer, hezky se na tu parádu vyspat a startovat „po pražsku“ na devátou byl nápad lepší. Cestu z Vysočiny ku Českým Budějovicím jsme si okořenili návštěvou instalatérských potřeb v Pelhřimově, kde jsem zakoupil minimální možné množství – 2 metry – pěnové hadice, jejíž 10 cm takřka perfektně zabránilo vibracím plastového plata při natažené střeše. Zbylý 1,9 m nám úspěšně zavazel v kufru po celou dobu výpravy a zodpovědně jsem jej přivezl domů. S neduhem vibrací se potýká více řidičů a řeší se na fóru, své zkušenosti dodám později, mé řešení ještě bude chtít doladit.
Bohulibé ranní zaspání jsme museli dohnat, a tak jsme z Linze dálnicovali až pod Salzburg a k severnímu nájezdu na Grossglockner Hochalpenstrasse. Odpolední hodina neslibovala kdoví jaké řidičské radovánky, a tak jsme tu a tam postávali, aby šnekové s ulitami, kteří neměli sebemenší zájem pouštět, trošku poodjeli, a Filip si užil stoupání.
Na Edelweisspitze jsme posvačili a začali řešit, kde složíme hlavu. Rychlý propočet možností a vzdálenosti hovořil jasně: druhý den po poledni se musíme setkat s našim pelotonem, takže spíme minimálně v Arabbě. Booking obratem zajistil fajné ubytování se snídaní a opět jsme se přesvědčili, jak jsou ty technologie skvělé! Návštěvu Františkovy megaolbřímíbetonoskenicocototusakrastojí hrůzy jsme nevynechali, podívali jsme se na ledovec Pasterze a kousek se prošli tunelem nad něj.
Pokračovali jsme dále přes přechod v Silianu, kde dostala mazdice plnou za slušných 1,25 E/litr, abychom za kilometr s opovržením míjeli italské pumpy s cenou 1,52 E/litr. Zatímco Gross si užil Filip, já už jej jel dvakrát, trasu za Italskými hranicemi, směr Cortina di Ampezzo a dále na Arrabu, jsem si drze ujít nenechal. Začínal podvečer, slunce přestalo bodat do čela, rohlíkáři jsou doma u krbu, příroda okolo krásně ztichne, a to je přesně ten okamžik, kvůli kterému bych roadster neprodal.
A to jsem netušil, že nás potká ještě jeden nezapomenutelný zážitek v podobě bílé víly A6 (na obrázku výše je náhodně jiné auto), jejíž pilot před závodnickým amokem očividně nestihl popřepínat všechny ty elektronické pí*oviny. Na rovných úsecích samozřejmě pláchnul do dáli, abychom mu ale v dalších dvou zatáčkách dokázali, že důležitá je i hmotnost a mrštnost malého roadsteru. Poté, co vymetl krajnici zadním kolem, jsme mu přestali dýchat na záda, pilot víly situaci rozumně vyhodnotil a na první rovince nás za doprovodu pravého blinkru gentlemansky pustil před sebe. Mávačka se zdviženým palcem a každý jsme si pokračovali svým tempem. Průjezd Cortinou jsme si okořenili rychlou návštěvou zdejšího zimáku, který byl nejen dějištěm Zimních olympijských her v roce 1956, posloužil i ve scénách z Bondovky Jen pro tvé oči. Jojo, tudy chodil Roger Moore v roce 1981!
Arabba se ukázala být naprosto perfektním místem pro přespání, neboť asi to nejkrásnější sedlo ze Sella Ronda – Passo Podroi – máte po ránu jen a pouze pro sebe. Filipovi se zrodil nápad: příští rok bereme Transportera, dvě lepší motokáry, a každé velmi brzké ráno si dáme dva stinty nahoru. Souhlasím, že by to byl zážitek snad ještě lepší! Co na to ale místní Carabinieri? Ha? Ale myšlenka je to krásná a stále nás dráždí!
Za Passo Podroi jsme měli dvě možnosti: silnici SS242 přes Ortisei jsem po minuloroční zácpové zkušenosti zavrhl, rozhodnutí jet jižní cestou přes Canazei navíc podpořila malá zajížďka na Lago di Fedaia, kde se natáčelo úvodní přepadení z filmu Loupež po italsku. Silnici SS641 stoupající od Canazei lemuje několik značek s číslem 70 v červeném kroužku, čemuž jsme se s heslem „oni přikazují, my násobíme“ přizpůsobili.
Ohromnou parádou této přehrady je možnost projet se přímo po hrázi sem a tam, to se všude nepoštěstí. Zrovna v půli přehrady mi trošku zatrnulo, když se ve zpětném zrcátku objevila hned dvě auta Carabinieri. Že by to heslo o příkazech a násobení selhalo? Poslušně jsem je nechal projet, oni nás za to odměnili ignorací, a mohli jsme se věnovat činnosti o to důležitější, a sice focení. Jen pro nás očividně právě prolétal vrtulník. Museli jsme však šlápnout, čas navigace přesně odpovídal času příjezdu Pelotonu a čekala nás ještě spousta kilometrů. Zvolili jsme proto „nejrychlejší“ možnou variantu, silnici Canazei – Bolzano SS241.
A to byla chyba. Doteď lituji, že jsme to nevzali přes San Cipriano – cestou sice delší (o 15 min a pár kilometrů), zato barvitější a hlavně dozajista prázdnější. Poradíte-li zajímavější cestu, jak se dostat ze Sella Ronda na západ, sem s tím. Po nudném pekle následoval rychlý přesun Bolzano – Merano, následované ještě šílenějším peklem. Cesta Merano – Prato Allo Stelvio, neboli úpatí Steliva, byla totálně zacpaná. Průměrná rychlost nula nula nic nás přinutila natáhnout střechu a hrát hry jako „jak vysoká je asi tamta hora“. Ano, byl začátek července, ale ani v září 2016 to nebyla kdoví jaká paráda. Této cestě se budu zřejmě raději vyhýbat.
Pod Stelvio jsme dorazili v jedenáctou, vražednou hodinu. Výjezd na Stelvio je sice fajn, ale není to úplně můj šálek horkého kakaa, navíc jsem si stále nesl trauma ze zacpané SS38, a tak řídil Filip. Ten kluk se umí zařadit do dobré společnosti:
Radost a rychlostní průměr nám ale okamžitě zkazila skříň na čtyřech kolech. Věřte, měli jsme dostatek času přemýšlet nad jeho podstatou v těchto místech. Co asi udělá dodavatel, když si některá z vrcholových restaurací objedná jednu krabici smažáků? Nejnovější Boxter před námi neměl sebemenší zájem tuto krajně nepříjemnou situaci řešit, a tak vzal Filip věci do vlastních rukou. Pyj na středovém tunelu přesunul do pozice jedna, protože atmosféra, dva lidi a kopec, údolím se rozezněl zpěv neoCéčkovaného Cobaltu, a problém byl vyřešen. Zpětně můžeme skříni vlastně poděkovat, díky jeho tempu se před ním vytvořila mezera dlouhá asi deset světelných let. A tak jsme si užívali nerušený výjezd do dvou třetin stoupání, kde se objevil semafor z důvodu rekonstrukce.
Věřte nebo ne, jsou chvíle, kdy jste za červenou, která vám tam právě jak na truc skočí, vděční. A tady jsme vděční byli. Po pěti světelných letech se přišoural Boxter, udělali jsme si fotku „V dobré společnosti“, vyvětrali zpocená záda a s naprosto čistou cestou jsme se vydali vstříc dalším utaženým serpentinám.
Nahoře kvetla spousta krásných vozů, vždy je parádou se tam otočit, projet po parkovištích a pokochat se krasavci, kterým Stelvio vyloženě sedí. Nás ale tlačil čas, ač se to nezdá, ze Stelvia do Livigna je to ještě slabá hodinka, i když máte volnou cestu. Do tvrdé reality, kde je štěstěna vrtkavá a často stačí jen zlomek vteřiny mezi pohodovou vyjížďkou a možným neštěstím, nás vrací nepěkná bouračka motorkáře se zafirou nad Livignem. Motorkář sedící na svodidlech vypadal OK, ale pravá noha po zbytek cesty značně zlehkla…
Další dny jsme silniční násilí vyměnili za bajkové násilí na místních famózních trailech, abychom se v neděli vypravili domů. Peloton nás odradil od cesty přes tunel a Švýcarsko, kde bylo toho času snad osm semaforů, a tak jsme se rozhodli dát si Stelvio nahoru z druhé strany, přejet na Švýcarskou stranu přes Umbrailpass, v Santa Maria Val Müstair hodit pravou, vrátit se do Itálie a pokračovat na sever do Rajchu, kde peloton sebevědomě doženeme.
Chyba lávky: v Molině, na odbočce na Stelvio, se kocháme pelotonem snad tisíce bajkerů stoupajících na Stelvio. Naši milí Carabinieri hovoří jasně: do 14:30 bude Stelvio uzavřeno. Zůstanete-li v tomto místě, máte dvě možnosti: vrátit se přes Livigno, tunel, Švýcarsko a semafory zpět, nebo to vezmete přes Passo Gavia, Passo Tonale a Brenner. Zde jsme využili druhé osvědčené heslo „Kupředu, zpátky ni krok“, a tak jsme se vydali přes Gavii. Časovou a kilometrovou náročnost jsme raději ani neporovnávali.
Gavii jsme jeli na podzim 2016. Jak si můžete přečíst, v dešti, mlze, s rozbitou silnicí, slepými zatáčkami a nekvalitním povrchem jsem toto passo zařadil někam hodně nízko. Teď to bylo bez deště a mlhy, silnici za třičtvrtě roku neopravili, ale ty výhledy! Především ty do propasti, od kterých vás oddělují pouze kamenné pangejty pamatující snad ještě Rakousko-Uhersko. Do toho slepé zatáčky, s motorkáři a dalšími samohyby. Naštěstí řidiči až na výjimky sdílejí pud sebezáchovy, a tak je opatrnost na maximální možné míře. Míjecí epizody se sklopenými zrcátky jsou zpestřením, ale jsme rádi, že jsme dole a můžeme „dohnat ztrátu“.
Navigaci sveřepě nás honící přes Bolzano a autostrádu ignorujeme, pojedeme cestou zajímavější, chceme si ještě užít italského venkova, byť cestou přes Marcenu a Proves (silnice SP86) si začínáme zvykat na Grüss Gott a Gasthof. Důležité je, že silnice jsou krásně klikaté a především prázdné. Za Meranem směrem na Jaufenpass samozřejmě situace houstne. Chviličku se ještě rozhodujeme, zda nevzít za vděk průsmykem Timmelsjoch, šlo by však o další zajížďku a už teď máme spoustu hodin a kilometrů před sebou. A něco si musíme nechat i na příště. Jaufenpass je velmi příjemnou záležitostí, budete-li mít stejně jako my štěstí na dopravu, dá se svižně stoupat až nahoru. Povrch hezký, silnice široká a nezáludná. Pod vrcholem se opět dostáváme do krásné společnosti, koukáme na záď trojici roadsterů Cobra. Ač stejné, každá je v detailech a hlavně v interiéru trošku jiná.
Po průjezdu sedlem jsme se dostali pod autostrádu, kterou jsme se rozhodli ignorovat. Ani ne tak pro ušetřená eura, spíše jsem si chtěl ověřit, zda Brenner jde skutečně projet zajímavější cestou. Odpověď je prostá – jde. Nicméně svižné to není, cestou je dost dlouhých vesnic, doprava není nulová, a chcete-li „na to vyzrát“ a najet na dálnici až za mýtnou branou v Schönbergu, stejně zaplatíte 3 E. Nespěcháte-li a máte auto, které není na dálnici jako doma, jeďte klidně spodem.
Zbytek cesty jsme se kochali dálniční rakouskou stovkou. Budete-li potřebovat někde okolo německé dálnice natankovat, sjeďte na Niederndorf bei Kufstein. Za řekou je Rakousko a s tím i opět příjemné mimodálniční ceny. Za pelotonem jsme měli asi čtyři hodiny skluz, nicméně to byla trasa nečekaně zajímavá, pestrá, objevná a plná nových silničních zážitků. Trochu mi napravila názor na Gavii, projeli jsme nová sedla a zajímavé cesty…